Po ruské plnohodnotné invazi na Ukrajinu bylo deseti mladým Kyjevjanům položeno jediné otázku: „Kdybys mohl poslat videolistí blízkému člověku v zahraničí, co bys mu chtěl říct?” Jejich odpovědi, zachycené jako nepřerušované videodopisy, nikoli jako rozhovory, vytvářejí prostor pro skutečné zamyšlení — subjekty byly při natáčení často ponechány o samotě s kamerou.
Zasazeny do promyšleně komponovaných, kontemplativních záběrů z jejich proměněného hlavního města, rozvíjejí se tyto důvěrné výpovědi vlastním tempem, v nichž je místo pro ticho i pro odhalení. Mezi účastníky jsou novinářka, stand-up komik, skater proměněný ve vojáka a několik obyčejných mladých Kyjevjanů přizpůsobujících se nové realitě.
Film překračuje rámec obvyklých válečných obrazů a otevírá intimní prostor pro tiché zamyšlení a lidský kontakt. Bez senzacechtivosti zpřístupňuje tyto hluboké lidské zkušenosti všem.
Výsledkem je mozaika hluboké lásky k městu a zemi, syrového vyrovnávání se se ztrátou a opatrných nadějí do budoucna. Ve svém tichém pozorování zachycuje film generaci, která si zachovává lidskost tváří v tvář zkušenostem, jež provždy proměnily jejich osobní životy i celou společnost.
